Mělo by platit, že člověk přijde do obchodu, prohlédne si vystavené zboží, zváží, zda mu stojí si ho za uvedenou cenu pořídit nebo ho nechá na regálu ležet bez zájmu, vezme si to, co chce, odebere se k pokladně, zaplatí a jde uspokojen domů.

Ovšem ne vždy tomu tak je. V mém případě tomu tak nejednou není. A to ne proto, že by mi snad nebylo nabízeno zajímavé zboží, že bych si neměl z čeho vybrat.

Už po dlouhou řadu let totiž nakupuji v jednom a témže obchodě. Ne že by mi snad přirostl k srdci, ale je prostě nejblíž mému domovu a nemám čas, abych se po práci ještě vláčel někam ke vzdálenější konkurenci.

Když ten obchod před mnoha lety vznikl, vzal si člověk košík do ruky nebo ten přiměřeně velký na kolečkách, prošel několika uličkami, vybral si ze zboží s víceméně neměnnými cenami a za chvíli byl s nákupem venku.

Pak přišla „menší reforma“. Přibylo pár regálů v prostoru s pečivem, ulička se tam jimi zúžila. A protože pečivo potřebuje každý, utvořil se v onom místě „špunt“, který nešlo nikudy obejít. Lidé se tam hromadili a během čekání se mohli „kochat“ jiným sortimentem. Snad aby je to zviklalo si vzít ještě něco.

Pak přišla „větší reforma“. Přibylo regálů, vznikly úzké příčné uličky. A současně byly přiměřené vozíky na kolečkách nahrazeny (z psychologických důvodů – aby lidé měli pocit, že je ten košík strašně prázdný, a nakupovali víc) podobnými daleko větších rozměrů.

A nyní máme za sebou „reformu“ poslední. Příčné uličky byly ucpány dalšími regály a už je tak horor oním obchodem projít. Člověk co chvíli zůstane stát „v koloně“. A pak stejně jako kdysi u vesměs poloobsazených pokladen.

A co je po poslední „reformě“ nejhorší? To, že se zreformovaly i cenovky u zboží. Je tu tedy velká číslice s cenou, ovšem u ní ještě něco malým písmem. Někdy informace o tom, „kolik to stálo před zlevněním“, jindy údaj oznamující to, že nemá-li člověk zákaznickou kartu, zaplatí ne onu uvedenou cenu, ale více. O tom, kolikrát u cenovky levnějšího zboží leží podobný jiný produkt dražší, ani nemluvě.

A tak se z nákupů stala „bojová hra“. Lidé zkoumají cenovky, tlačí se, další se srocují i u pokladen zejména ve chvíli, kdy si někdo ze zákazníků zkontroluje účtenku, takto klamající zboží nechce a tak se musí účtenka stornovat. A tak kdekdo z těch, kdo naletí, jen mávne rukou. Nestojí mu to za ty nervy a za to čekání, provázené nenávistnými pohledy lidí stojících ve frontě za ním.

Prostě zákony džungle maskované zákony trhu. Kde by podobný podnik měl zkrachovat. Kdyby měl dosažitelnou lepší konkurenci.